Rozumíte svým dětem?
 
Opravdu vnímáte jejich vlastní potřeby a touhy nebo do nich promítáte svá nesplněná přání?
 
Býváte někdy překvapeni, jaká opravdová moudra jsou uvnitř vašich dětí kryta?
 
 
“Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.” (Antoine de Saint-Exupéry)
 
Být rodičem je určitě úkol zodpovědný a krásný. V současné době se většina z nás dospělých tohoto úkolu ujímá ve zralém věku, kdy už máme leccos za sebou. Což je bezesporu výhodou. Bohužel se ale také častěji než jindy začíná rozmáhat názor, že teď ještě není ten správný čas, protože např. “ještě nemáme dostatek finančního zajištění, vybudovanou kariéru, zázemí,…” Každý rodič chce přivést svou ratolest do perfektního prostředí (tedy podle našich představ) a tak dochází v mnoha případech k tomu, že “ještě stále není ten správný čas”. Vlastně se zmítáme mezi obavou, nejistotou a touhou být rodičem. Snadná dostupnost všemožných informací také není vždycky výhodou. Zbytečně se stresujeme tím, co nemáme, co bychom mohli ztratit. Místo abychom se soustředili na to, co chceme teď a co máme teď.
 
Děti jsou bezesporu našimi velkými učiteli. My dospělí jim máme pomáhat na začátku jejich cesty tady na Zemi. Oni nám zase jejich příchodem mají připomínat umění lásky, bezprostřední radosti. To je něco, co se snad každý dospělý má od svého dítěte učit. Postupem času, jak rosteme, totiž ztrácíme pojem o bezprostředním štěstí, pocitu sounáležitosti a spontánní radosti. Neumíme se radovat tady a teď, bez toho, abychom i při okamžiku štěstí nemysleli na to, co bude potom (za hodinu, zítra, za týden,..) Také jsme byli takoví, jako jsou nyní naše nepopsané děti. Ale podlehli jsme vlivu našeho tehdy dospělého okolí, které nás varovalo před mnohými, nikdy nekončícími nástrahami. Od momentu, kdy jsme se začali projevovat jako samostatní jedinci, jsme většina z nás slýchali až příliš často slovíčko NE: “Nedělej to. Nechoď tam. Nelez tam. Neskákej.,…” A leckdy ještě doplněné o: “Spadneš, bouchneš se, zlomíš si ruku,….” A to už ani nemluvím o: “To se nedělá….”
 
Samozřejmě nemám na mysli situace, kdy je třeba jednat opravdu rychle, protože jde o život. Ale upřímně, kolikrát jste vy sami přenesli váš strach na vaše dítě? Např. strach z výšky – nelez na ten strom nebo spadneš. Co já si pamatuju, každý z nás lezl tu a tam v dětství po stromech. Nakonec – učíme se tím, že si danou situaci sami prožijeme.
 
Toto jsou okamžiky, kdy se každé dítě začíná prostřednictvím dospělých setkávat se strachem. Samozřejmě, že nemáme nechat naše děti dělat nebezpečné věci. Ale tím, že jim neustále opakujeme, že pokud budou dělat to či ono, tak se jim něco hrozného stane, klademe tak základy Strachu. Tento pocit s nimi pak bude růst.
 
Úkolem nás rodičů je pomoci poznávat našim dětem zákonitosti života na Zemi a zároveň být natolik vyzrálí, abychom pochopili, že i naše děti nás přišly lecčemu novému naučit. A to i když jsou jim teprve 3 roky. Věřím, že každý z vás si vzpomene na nějaký okamžik, kdy jeho dítě proneslo zcela jednoduché moudro, které vás v tom momentě úplně odzbrojilo. Pomysleli jste: jak to tak malé dítě může vědět? To k vám promluvila jeho duše.
 
Mezi rodičem a dítětem jde o formu rovnocenného partnerství. Je třeba, abychom pochopili, že direktivním přístupem a výchovou svým dětem jen škodíme. Hladíme tím sice své ego, ale bráníme tak našim dětem v osobním růstu. Dítě je rovnocenný partner, který si také zaslouží být požádán, když po něm něco chceme. Divili byste se (anebo máte už vy sami tuhle zkušenost), jak tento přístup dělá divy! Samozřejmě stále platí, že VY jste ten, kdo rozhoduje. Ale dítě má také právo na “špatnou náladu”. Potřebuje se naučit, jaké důsledky s sebou přináší “neposlouchat” (tím následkem ovšem nemyslím výprask či zbytečný křik). Je třeba, aby se také naučilo, že je možné dělat kompromisy. Je dobré dát dítěti prostor k vyjádření jeho názoru, nechat ho diskutovat. Samozřejmě za určitých okolností. Ne vždy je totiž bezpodmínečně nutné trvat pouze na tom, co jsme my řekli. Rozhovor mezi dvěma dospělými je také o dialogu. A třeba si i během našeho rozhovoru s dítětem uvědomujeme, že je možná i jiná cesta, ale nejsme ochotni to uznat a trváme jen na našem úhlu pohledu. Tak schválně, jak často nepřímo (nevědomky) nutíte své děti dělat věci právě tak, jak si “zrovna vy myslíte, že je to jediná cesta, protože to tak děláte odjakživa?” Škoda, třeba vám právě teď vaše dítě podává pomocnou ruku vymanit se ze zastaralých vzorců myšlení.
 
Samozřejmě poslední slovo máte VY. Někdy situace vyžaduje rezolutní NE. Vztah mezi rodičem a dítětem by měl být založený na důvěře, pochopení, sdílení. Jen proto, že vy jste fyzicky starší to ještě vždycky neznamená, že jste také ve všem moudřejší-:) Bohužel, v dnešní době se také setkáváme s opakem direktivnosti – a sice mylné pochopení svobody jednání svých ratolestí mnohých rodičů. Může to být způsobeno více faktory. Jedním z nich je touha být jiný než byli vaše rodiče. Dotyčný se tak strašně chce vymanit direktivnímu přístupu, který na něj byl aplikován v dětství, že nakonec jim jejich vlastní děti “skáčou po hlavě” a můžou prakticky všechno. Děti ale potřebují hranice a řád. Nezapomínejme, že my jsme jejich učiteli. V tomto případě dáváme svému dítěti poselství o tom, že mohou dostat cokoliv zdarma, bez zásluh. Spousta rodičů také přenáší zodpovědnost za výchovu na školu. V dřívějších dobách se rodič bál ozvat, pokud s něčím ve škole nesouhlasil. Výhradní slovo míval učitel a pokud se rodič ozval, většinou to znamenalo “neoblíbenost” žáka učitelem. Nyní je to právě naopak. Nyní se často bojí ozvat učitel.
 
Proč se vždycky zmítáme “ode zdi ke zdi”? Od jednoho pólu k druhému? Copak je tak těžké nalézt střední cestu? Třeba vám pomůže fakt, že vše kolem nás – na Zemi, v přírodě, v našem těle, v samotném vesmíru – funguje na duálním principu = principu rovnováhy. Pamatujte, že jakýkoliv extrémismus není dobrou volbou. Asi všichni z vás si vybaví pojem: “zlatá střední cesta”. Určitě nevznikl náhodou-:)
 
Co je pro vás důležitější? Aby vaše dítě bylo společensky úspěšné – tj. obstálo dobře ve společnosti tím, že bude mít dobrou, lukrativní pozici? Nebo aby bylo v životě šťastné? A to i za předpokladu, že bude mít práci, která není zrovna podle vašich představ? Že bude mít partnera / ku, kterou jste si nepředstavovali?
 
Úkolem rodiče je dát dítěti dobré základy pro pochopení sebe sama, své vlastní individuality. dát mu prostor pro sebeuplatnění, ať už je jakékoliv. Nestrkat ho do rolí a situací tak, jak si představuje sám rodič. Co vy víte, jaký úkol tu Váš potomek má?
 
Přeji krásný den všem a mnoho šťastných chvil s Vašimi ratolestmi,
 
Markéta Šírková

Počet shlédnutí: 115