Toto je téma, které rozděluje mnoho lidí a některé děsí. Nicméně jsou již o naší duši vědecké poznatky. Hodně lidí má zkušenosti s klinickou smrtí a někteří dokonce i vícekrát. Co probíhá v našem těle a mozku je otázka, na kterou vám dají odpověď jen ti, co to prožili, ani já nejsem výjimka. Shodneme se ale na tom, že vnímáme vše, co se s námi děje a vnímáme ty, kteří jsou okolo nás. Rozhodně se shodneme i na tom, že se nechce vracet zpět do těla, které bolí. Pokud mám popsat svou zkušenost, stalo se to při autonehodě, kdy se mi v nárazu zaryl celý volant do těla a mou duši, tedy mé druhé tělo to vymrštilo ven z auta a já zůstala stát venku u něho. Dívala jsem se na auto a na sebe a vedle mně se objevil táta, já jen vím, že jsem mu řekla, že nikam nejdu, neboť jsem slyšela syna jak pláče a také jsem věděla, že ještě není můj čas. Poté se táta rozplynul a já slyšela zvláštní hudbu, ale také obrovský tlak, který mě táhl zpátky. A pak jen již svíravá bolest v hrudi, byl to mžik a přitom ale věčnost. Někdo však prožívá v klinické smrti i několik dní a dokonce i měsíců. Vy si však řeknete proč, je to o rozhodnutí člověka ? Neví, váhá, rozhoduje se, či duše vysloveně odpočívá. Přeje si být mimo realitu, nechce to řešit, nechce za sebe nic řešit a pak padne poslední volba, tedy buď se vrátí, anebo je zde úmluva rodiny za odepnutí z přístrojů, neboť člověk, který se rozhoduje příliš dlouho se vlastně přiklání ke smrti, jen to ale nechce udělat sám. Vždycky se ale změní povaha člověka, už to nikdy není ten člověk, kterým byl předtím, uvědomuje si svou smrtelnost a také o co tu vlastně jde. Je mnoho druhů smrti, ale není se čeho bát, neboť se vždy jedná o návrat domů. Tam jsme doma, tady jsme ve škole. Jen je to všechno pro nás nepochopitelné, je zde strach, že se již nikdy neuvidíme. Je to ale pochopitelné, jde o lásku, ale ta největší láska je nechat člověka v míru a lásce odejít.

 

Napsala Eva Večernice Vyšínská

Počet shlédnutí: 181