S výrazem klinickou smrt jsme se již měli možnost setkat nejen ve filmech, ale i v mnoha dokumentech či z výpovědi několika českých celebrit, které si touto zkušenosti prošly.

Definice klinické smrti – fyzické tělo je natolik poškozené, že se zastaví všechny životní funkce a duše nebo, chcete-li přesněji, duch odchází do záhrobí (nebe, zásvětí, druhý břeh…). To je děje při klasické smrti, která čeká nás všechny. Ale při klinické se podaří obnovit životně důležité funkce a fyzická stránka začne pracovat a regenerovat se. Dochází k jevu, že duch se uvolní z těla a může putovat po světě a nebo odejít i do nebe. Krásné knihy této problematice věnuje Dr. Moody v knihách Život před životek a Život po životě. V prosinci 2011 měl přednášku v Praze.

Důležité jsou zkušenosti, které si donesou lidé právě z tohoto prožitku. Většinou při tom, kdy se zastaví funkce, dochází k fázi tmy – najedou je tma. Pak se duše povznese nad tělo a je schopna vidět své tělo a může se přenést kdekoliv na planetě Zemi. Dochází také k jevu, kdy duše opustí tělo a je okamžitě přenesena na nějaké místo, i o stovky kilometrů daleko. Stane se svědkem nějaké události, třeba vraždy. Pak se duše vrátí zpátky, vše si pamatuje a jejím úkolem je dát výpověď o tom co viděla a pomoc nalezení vraha. V jiných případech po fázi tmy dochází k povznesení se nad tělo a k průchodu tunelu. Tunel je někdy popisován jako temná chodba se světlem na konci. Jiné výpovědi popisují jako jasné světlo všude okolo a duše se jakoby vznášela ještě k jasnějšímu světlu před nimi. Po průchodu tunelu většinou jsou obklopeni známými lidmi, kteří zemřeli před nimi. Také to mohou být i lidé, které jste znali v minulém životě. Může dojít ke kontaktu s anděly nebo jinými nebeskými bytostmi. Čas zde plyne mnohonásobně rychleji – to co jsou na zemi minuty, tak tam jsou celé hodiny nebo i dny. Mnoho lidí popisuje, že jim byl nazpět ve velké rychlosti ukázán jejich dosavadní život na Zemi. Jako by v kinosále sledovali celý svůj život. Jeho úspěchy, neúspěchy a především chyby, které nadělali. Dalo by se tato fáze nazvat jako nějaké shrnutí celého života. Pak většinou následuje fáze rozloučení se a návratu zpět do těla. Mnoho lidé se po návratu radikálně změní. Věnují svůj život více práci pro druhé, větší ohleduplnost, laskavost vůči lidem. Dochází k razantnímu převratu životních hodnot a filozofie. Z drtivé většiny se zbavují strachu ze smrti. Naopak, jako by se na smrt těšili. Těšili se návratu „domů“.

Dochází k velmi zvláštnímu jevu u mladých lidí. Většina popisuje, že jim byla zjevena budoucnost svého života. Nepromítali jim minulost, ale budoucnost. Viděli vše do největších detailů. Často jsou jim i vnuknuty rady jak žít nebo informace pro lidi ve svém okolí.

Přibližně před 5-ti lety jsem měl možnost si projít klinickou smrt na vlastní kůži.

Dovolil bych si ze si ze soukromých důvodů vynechat, co tomu předcházelo a i některé části.

Ležel jsem v posteli, nebyla to nemocniční postel.  Bylo to u kamaráda v Praze, v jeho bytě. Cítil jsem, jak mi tuhne tělo, jak chladnu, jak nemohu už své tělo ovládat. Nemohl jsem ani pohnout rty abych si zavolal pomoc. Následně jsem nemohl ani ovládat oční víčka. Přišla tma a zima. Cítil jsem své srdce, jak bije čím dál slaběji a nepravidelnější až pak přišel ten poslední úder. „Co teď? Tak toto je ta smrt?“. „Danieli!“ Zazněl z temnoty hlas anděla smrti, který mě k sobě přivolal. Nikoho jsem ale neviděl. Hořkosladký polibek Smrti. Nadvznesl jsem se nad své tělo. Pozoroval jsem se. Všude byl zvláštní šum, který se pomalu ztišoval. Ten šum byly myšlenky snad všech lidí v okruhu několika tisíc kilometrů. Napojení mezi mnou a jinými lidmi se přerušovány až nastalo úplné tichá. Já jsem byl v klidu a tichu, byl jsem jenom pozorovatel. Věděl jsem co to je, věděl jsem, co bude následovat. Četl jsem o tom tolik knih. Nastalo úplné ticho. Najednou mě nějaká síla vystřelila vzhůru. Proletěl jsem tmou, proletěl jsem světlem a ocitl jsem se uprostřed davu lidí. Davu lidí, které jsem vůbec neznal za svého života na Zemi, ale přitom jsem věděl, o koho jde. Znal jsem je z životů předchozích a některé potkám v tomto životě, protože se ještě nenarodili. Obklopovala mě láska, nesmírná, nic nechtějící, příjemná, nespalující láska. Dav lidí se rozestoupil a pak tam stál on….

Prosím, zde je část jenom pro mě a přijde čas, kdy se o ní podělím.

…pak mě bylo řečeno, že se musím vrátit zpět. Věděl jsem, že musím. Že mám před sebou moc práce. Někteří se vrátit nechtějí, ale je to nezbytné. Cítil jsem silný úder do zad a pak rychlý „pád“ na zem zpět do těla, které už bylo oživováno. Pocit jasného světa, klidu a míru jsem si odnesl sebou.

Asi to bude znít divně, ale nejlepší zážitek z celého mého života je právě má smrt.

Když indický duchovní učitel Osho napsal citát „Lásku může poznat jenom mystik.“ Pochopil jsem to na vlastní kůži. Mystikem se rozumí někdo, kdo se zabývá mystikou – duchovnem. A láska, tou pravou láskou, není myšleno to, co cítí do sebe zamilovaní lidé, ale tou, kterou jsem cítil na druhém břehu. I když jsem v té době byl zamilovaný a pak ještě několikrát. I když milují svou matku a sestru. Není to ani za nehtem srovnatelné s tím, co jsem cítil tam. Podstata je to, že naše vztahy jsou často podmíněné fyzickými vazbami a i poskvrnění mentálními vzorci a rozumem, který nám dává klapky na oči. Ale o tom až někdy jindy .-)

Autor článku: kartář Daniel Čablík – jeho stránka: https://ezoportal.cz/2012/03/08/daniel-cablik/

Počet shlédnutí: 305