Náš   vysněný hřebec, kterého si hýčkáme od chvíle, kdy jsme si ho pořídili nám  během několika hodin začal kolabovat. Skoro žádný pulz ani tep. Nemohl chodit, prostě ochrnul na zadní nohy. Nežral, nepil…měl  bolesti. Vše se odehrálo během chvíle. Jeho stav se minutu po minutě zhoršoval. Přivolaná veterinářka rozhodla dát koně na kapačky a tím zajistit základní životní funkce. Ihned poté odjet do nemocnice pro koňské pacienty.

Na kliniku jsme zavolali, že vyrážíme, ať nás očekávají za 2-3 hodiny. Klinika je daleko. Bohužel s vozíkem se musí jet přes vesnice pomalu a dlouhá objížďka nás  zdržela ještě víc. Když  jsme po dlouhé cestě konečně dojeli do cíle a koně vyložili, ihned  se  nás ujal vlídný personál. Na klinice udělali veškeré možné vyšetření. Na nic nemohli přijít. Vše bylo v normě. Koně dali na opět kapačky, píchli injekci proti bolesti, dali mu antibiotika jako prevenci a nás poslali  domů s tím, že: „Do  rána asi nepřežije“ !!!

To byl pro nás nesmírný šok. Je to kůň, který pro nás znamená všechno, bez něj bychom si nedovedli představit pokračovat s chovem koní.

Chtěli jsme u něj být. Bohužel to nám bylo zakázáno s tím, že kůň nás „stejně nevnímá“! Ovšem opak byl pravdou. Tento hřebec je na své majitele hodně fixován a při životě ho drželo právě to, že jsme ho neopustili, když mu bylo nejhůř. Toto nám potvrdila i naše známá, která se věnuje ezoterice.

Nenechali jsme se odbýt a vydupali si návštěvu i v noci, přestože nám bylo sděleno: „že ve 20,00 zamykáme“.

Spali jsme venku v autě, kamarádi nám přivezli deky, jídlo a pití…na majitele koní zde prý nejsou „zařízeni“.

Ráno kolem 6,00 hodiny přijela kafilérka, která odváží mrtvá zvířata., Dovedete představit jak nám bylo. Co když je to náš koník ? Běželi jsem do stáje, hned jak se odemklo. Náš hřebec stál  v boxe a stále balancoval mezi životem a smrtí. Další vyšetření nic neukázali.

Bylo nám řečeno, že koník  oslepnul , protože naráží do věcí a je silně apatický. Kdo ho  zná,  ví, že stále hledá, o co by se mohl podrbal, proto narážel do napáječky. Apatií u tohoto zvířete byla prostě jen  jeho mírumilovná povaha.  Nikdo nám nevěřil, že by mohl hřebec být takto hodný až flegmatický.

Mezitím jsme rozjeli akci „Pomozte nám zachránit našeho miláčka“ z řad  našich kamarádů léčitelů, kineziologů  a věštců. Ti, nad ním bděli ve dne v noci. Věřte nebo ne, hřebec se nám pomalu vracel do života. Každý pokrok byl pro nás malý zázrak a světlo naděje. Díky našim přátelům jsme se dozvěděli, že  má zablokovanou páteř . Proto má bolesti, nemůže chodit a nemá chuť k jídlu.  Dokonce jsme se opatrně zeptali paní doktorky, zda by tato diagnóza přece jen nemohla způsobit tento kolaps koně. Naše domněnka  byla rezolutně odmítnuta. Mezitím absolvoval hřebec další velice nepříjemná vyšetření, která byla vždy negativní. Bylo nám řečeno, že je to virus, který napadl mozek nebo nádor na mozku.

Tři dny a tři noci hrůzy, beznaděje, utrpení a přežívání v autě. Na to se nedá nezapomenout. Neustálé cestování 3 hodiny tam, pobýt s hřebcem a tři hodiny zpět. Nemusím  zdůrazňovat, že doma jsme měli další koně a mnoho práce, kterou za nás nikdo neudělal. Pro našeho hřebce uděláme všechno, co můžeme. Bohužel na klinice jsme  cítili , že naše přítomnost doktory  obtěžuje. My jsme  chtěli být našemu koni co nejblíže, ON dobře věděl, že jsme venku za oknem a myslíme na něj. Že jsme ho neopustili. Jak bychom se mohli rozhodnout v případě eutanázie koně po telefonu ? Přece nebudu vyhodnocovat situaci na dálku ? Nerozloučit se ? NE,  slíbili jsme mu, že ho neopustíme a budeme s ním v dobrém i zlém. Tohle jsme mu mohly splnit, to málo jsme pro něj mohli udělat…..

 

Konec dobrý , všechno dobré. Po několika dnech, kdy se koni jako zázrakem udělalo lépe jsme konečně jeli domů. Šťastní, že si vezeme domů  600 kg našeho štěstí.

Byla nám doporučena paní veterinářka , chiropraktička. Hřebec měl opravdu několik vyhozených obratlů, které paní doktorka vrátila do správné polohy.

Nyní po zákroku je opět  jako dřív. Plný vitality a síly. Jen oholené chlupy na krku od infuzí nám dost dlouho připomínaly velmi ošklivý sen.

Tímto článkem nechci soudit, ani na to nemám právo. Nesnižuji znalosti a zásluhy doktorů . Je na každém z nás, jak zvířatům ulehčit nemoc či poslední cestu života. Majitel je platící zákazník a ne „někdo na obtíž“. Nehledě na názory typu, že kůň nemá duši ……tak to už jsem jen těžko chápala.

 

Pracuji s energiemi a s duší a je mi jedno jedná-li se o člověka nebo zvíře.

Samozřejmě jsme také zažili pomoc a pochopení u personálu kliniky, kteří nás v  těžkých chvílích dokázali podržet, chápali náš strach a bezmoc. Ošetřovatel, či paní uklízečka, mladí doktoři….všem těmto lidem patří velké díky. Za nás, a hlavně za našeho zvířecího miláčka.

 

Největší zásluhu však připisuji  neskutečné energii od kolegů, kteří se zabývají léčením těla i duše.

Pokud budete mít i Vy problém se svým  nemocným zvířetem, neváhejte a oslovte jej. Rádi Vám pomohou. Vždyť pomáhat druhým je ten opravdový důvod, proč jsme dostali do vínku uzdravovat a léčit.

Autorka článku: Daniela Hannah Boleslavská

Počet shlédnutí: 39