Vesmír je v neustálém vývoji a o ten máme usilovat i my. Opačný postup nebo zájem je
v příkrém rozporu s přírodními principy. Jestliže si skutečně z celého srdce přejeme obnovit náš
vztah, protože se domníváme, že vykazoval odpovídající kvalitu i hloubku a dosud nám nepředal
vše, co předat může a má, musíme se držet následujících zásad a kroků:

1) I přes neoddiskutovatelnou nesnadnost a bolestivost takového přiznání je zapotřebí
přijmout za své, že rozpad partnerství nebyla chyba protějšku, nýbrž naše společná. Vztah je
týmová práce a podobně jako ve sportu nerozhoduje, zda učinil chybu brankář nebo kterýkoliv jiný
hráč – prohráváme společně jako pár.

2) Vstoupil-li mezi nás kdokoliv třetí, ať už v podobě ctitele nebo přímo nevěry, musíme být
rovněž dostatečně silní na to, abychom si připustili, že mezera, kterou jsme mezi sebou vytvořili a
jež dotyčné osobě umožnila „vstoupit na scénu” a zaplnit vzniklý prostor, byla naším společným
dílem. A je lhostejné, že šlo třeba jen o „úlet”, pro který nebyl žádný „zřetelný důvod“. – Pokud by
taková příčina objektivně neexistovala, situace, kdy jeden z nás upřednostnil osobní zájem před
partnerskou věrností, by vůbec nenastala. Partner hledal pouze to, co určitou dobu nedostával nebo
postrádal. Kvalitní kartář by měl mimo jiné zjistit, proč se tak doopravdy stalo. Bez ohledu na to, že
máme pro konec vztahu své vlastní „vysvětlení“, častokrát vyjádřenou větou: „Manžel si našel
milenku”. Nedochází nám, že v takovou chvíli přímo čítankově zaměňujeme důsledek a příčinu…

3) Dále je třeba se smířit s tím, že zpočátku budeme na obnovu vztahu nejspíše sami, i když
to nemusí být nutně pravidlem. Vše ale musí nějak začít. Přestože budeme na startu osamoceni,
přejeme si a vše podnikáme, abychom v cíli byli opět dva.

4) Období, po které jsme se ocitli bez partnerství, využijeme k úvaze o nás samých. Jaký
k sobě vlastně máme vnitřní vztah? Máme se (sami) vůbec rádi? Vzhlížíme k sobě s dostatečným
zalíbením? Nebo jsme očekávali, že nám lásku, obdiv a uznání bude „importovat” partner?

Pamatujme si, že pokud nejsme schopni sebelásky, sebeúcty, sebejistoty a sebedůvěry,
nemůžeme po nikom dalším požadovat, aby nás měl rád více, než to umíme my sami. Nejmenovaná
slovenská populární skupina v jednom ze svých hitů srovnává a shledává, že „více než milovat je
být milovaný”. Není to pravda. Pokud jsme připraveni dopřát lásku sami sobě, vnímáme jako
životní výhru, že ji máme také komu věnovat v její nejkrystaličtější a nejvzácnější podobě, tedy
zamilovanosti. Jestliže si však sami sebe nevážíme, nebudeme umět lásku přijmout (nedopřejeme si
ji), natož ji dávat (nedopřejeme ji ani komukoliv jinému, a i kdybychom chtěli, není při absenci
sebelásky ji odkud čerpat, „z čeho brát“, chcete-li).

Nestabilní lidé se pak (bláhově) domnívají, že vzniklou disproporci „doženou” o to
intenzivnější mírou žárlivosti. Pro mnohé je to doslova projev toho nejryzejšího citu a
hlavní „partnerský program“. Při důkladném zamyšlení musíme dojít k závěru, že chorobní žárlivci
a nesnesitelné „stíhačky” zpravidla dostatečně dlouho, vehementně i hlasitě svému okolí předávají
do očí bijící a obsahem prostou informaci: „Naše sebevědomí a sebeúcta jsou na bodu mrazu.”

5) Jsme-li dostatečně zralí na všechny tyto co do sebereflexe, charakterové pevnosti,
duchovní vyspělosti a v neposlední řadě upřímnosti vůči sobě samým nesmírně náročné kroky,
vyzařujeme k expartnerovi srdečné a láskyplné sdělení, že si přejeme s ním vstoupit do vztahu,
tentokrát pokud možno na vyšší úrovni, to znamená více naplněného a harmonického.

6) V případě, že jsme dostatečně trpěliví, měl by toto naše telepatické „vysílání” zaznamenat
a zpracovat. Vše, co jsme dosud podnikli, můžeme matematicky hodnotit jako splnění podmínek
sice nezbytných, avšak nikoliv postačujících. Jinými slovy: Bez popsaného postupu cíle
nedosáhneme, jistotu, že partner naše přání vyslyší a vykročí nám vstříc, ovšem nikdo – astrologem
počínaje, kartářem konče – zaručit nemůže.

7) Dospěje-li však náš bývalý k poznání, že ukončený vztah stojí za novou šanci na společné
soužití, máme jeden k druhému cestu otevřenou. A od tohoto momentu už záleží čistě na nás, zda se
po ní jeden druhému v ústrety doopravdy vydáme, nebo ne.

Popravdě řečeno, nejsem si jist, zda by s mými názory i závěry souhlasili všichni kolegové
z branže. Dopracoval jsem se k nim po mnoha úvahách z nejrůznějších úhlů pohledu: Jako
opouštěný i opouštějící partner, přítel nebo blízký jednotlivců či celých rozpadajících se dvojic
a samozřejmě jakožto esoterik, který provedl na podobné téma tisíce výkladů. Mé „know-how”
spočívá v tom, že návrat dvou o novou zkušenost obohacených lidí není v původním slova smyslu
klasickou a pouhou obnovou vztahu někdejšího, avšak počátkem docela jiného, vznikajícího „na
zelené louce“, doslova pak novou příležitostí „k seznámení“. A to v každém případě za poskytnutí
opory a výklad karet stojí!

Milerád a ochotně proto pomohu, jestliže daná problematika zatěžuje taktéž Vaši duši, srdce
i mysl. Budu se Vás snažit směřovat ve výše uvedeném duchu – tedy ke změně filozofie přístupu,
jestliže jste k ní již nedospěli sami.

V navazujícím článku si pak napíšeme, proč se případně navzdory veškerému vynaloženému
úsilí, dlouhodobému pozitivnímu myšlenkovému postoji a energetickému výdeji nedaří, aby se naše
plány a představy zhmotnily.

 

Autor článku: Petr Šíma

Počet shlédnutí: 836