Ano, je to přesně tak. Život se skládá z malých úlomků, které tvoří naší podstatu. Sbíráme zkušenosti, prožíváme různé bolesti ať už fyzického nebo psychického rázu. Snažíme se něco udělat a když zjistíme, že to nejde, tak otáčíme situacemi stále dokolečka v podobě našich chyb tak, až pochopíme, že ten dílek má být jinde.

Pokud je již člověk trochu schopný přemýšlet vědomě o svém životě, že nic není náhoda, tak mu to vše začne dávat smysl. Nicméně je stále většina lidí uzavřená ve svých bludech a stále někoho obviňuje za to, co se jim v životě děje. Málokdo hledá chyby u sebe, neboť je stále lepší obvinit někoho jiného, jen ať to nejsem já. Je to pohodlnější? Ale život sám nás dožene ať vyšleme a uděláme cokoliv, vrátí se nám podvědomě nebo v někom, o kom by člověk nepochyboval. Pak možná začneme chápat život jinak, až nás zastaví.

Přes bolest a emoční smrt si uvědomíme, že jsme zde na světě sami za sebe a že nikdo za nás nemá odpovědnost. Jen my sami utíkáme před sebou na konec světa a neuvědomujeme si, že se tím nic nespraví. Pokud si nepomůžeme sami, přijde na řadu terapie, ta nám může ukázat pravdu, naťuknout, ale ne vyřešit, jak si každý myslí. Ať je to výklad karet, regrese či jiná metoda, tak to za nás nic nevyřeší to by bylo velmi jednoduché nemyslíte? Jsou to jen pomocné berličky, je potřeba začít přemýšlet, používat mozek a ono se nám to pěkně začne skládat, jako puzzle. Pak s tou poslední kostičkou, kdy si řekneme, aha, to je ono, tak pak je hotovo a život nás zas pustí kousek dál. A takto je to pokaždé musíme si říct, a aha, než dojdeme k celistvosti a vždy je to přes bolest, musí to tak být, jak by jinak poznal člověk pravdu a ta přeci bolí.

Vaše Večernice

Počet shlédnutí: 19